- Školství je zastaralé > ZAJÍMAVÉ názory - rozhovor

27. září 2016 v 0:44 | Lena |  - Zajímavosti
Předkládám zajímaý rozhovor s hostem diskuzního pořadu, který se zabýval nefunkčností systému školství. Čestný host Gerald Hüther zde předkládá své názory, se kterými v mnoha částech nejenže souhlasím, ale mé názory k této problematice jsou obdobné. Ostatně, mnoho věcí je nyní ve vibračním nesouladu s Novým světem. Je třeba vše staré, nebo spíše to, co již neladí přeměnit ve více funkční. L


Děti, které nyní jdou na zápis do 1. ročníku, půjdou do důchodu v roce 2070. Je to daleká budoucnost. My je však zahrnujeme vědomostmi, které pocházejí z minulosti. Na našich školách vyučují nesprávní lidé, nesprávné věci, nesprávnými metodami.

Richard David Precht: "Zapomeňte na náš zcela zastaralý školský systém," říká badatel v oblasti výzkumu mozku Gerald Hüther.


Dotaz: Pane Hüther, dítě, které maturuje, zažilo, sneslo a odtrpělo na této cestě 100 000 hodin školního vyučování. Když si nakonec položíme otázku, co z těchto 100 000 hodin vlastně zbylo, pak bude výsledek pravděpodobně dost zničující. Když má později dospělý za úkol říci, o čem psal v maturitních písemkách, co se učil v 8. ročníku, vyplyne, že největší část svých školních znalostí, které mu škola zprostředkovala, znovu zapomněl. Není to jeden neuvěřitelně neefektivní systém? Není to tak, že kdyby škola byla hospodářským podnikáním, že by už dávno zkrachovala? Kdyby byla škola společenskou formou, tato společnost by se dávno zhroutila, rozbitá odporem vlastních občanů, kteří by to nebyli ochotni strpět? Je vzdělání to, co zůstane, když člověk všechno to, co se ve škole naučil, opět zapomněl?

Odpověď: Je to skutečně katastrofa. A budoucnost země závisí na tom, jak dobře se této společnosti podaří připravit děti na budoucnost. Náš současný svět se změnil. Náš školský systém vznikl v době, který dnes již neexistuje. A když se nám nepodaří tento školní systém transformovat tak, aby děti, které z této školy vyjdou, neztratily radost z učení a své nadšení, tak jak ho ztrácejí nyní, pak v budoucnu již více naše země nebude. To znamená, že zde jde o víc než jen o jednu diskusi o škole: zde jde o budoucnost naší společnosti.

Takže buď naše společnost již za deset let zanikne, nebo za deset let zaniknou školy, které fungují tak jako dosud?
jsem si téměř jistý, že už o šest let později nebudou školy fungovat tak, jak je známe nyní.
Protože systém je nemocný? Protože nesprávní lidé pomocí nesprávných metod učí naše děti nesprávné věci?
Neboť si nemůžeme dovolit déle plýtvat naším nejdůležitějším potenciálem, který máme, tvořivostí, kreativitou, radostí z objevování, nadšení, radostí z učení u dětí. To přece nemůže být tak, že právě místo, kde se má člověk připravovat na život a má se naučit všechno to, co bude později v životě potřebovat, že právě tam se radost z učení ztrácí.
A radost z učení se ztrácí, protože větší část učení ve škole vlastně skládá z předání toho, co bylo předem formulováno. Nebo cíle, které již byly definovány dosáhnout pokud možno co nejvěrněji podle předepsaného postupu. Expert na vzdělávání Reinhard Kahl to nazval "bulimickým učením". Krátkodobě se cpeme něčím, co při zkoušce zase dostaneme celé ze sebe ven, zbavíme se toho a nakonec to pak můžeme klidně zapomenout.
A to je důvod, proč se dlouhodobě z těchto znalostí nic nezachová. Ale tohle všechno má jeden nepříjemný vedlejší efekt: tento způsob učení ničí tvořivost. Tento způsob učení burcuje děti proti škole a hlavně děti nemohou to, co se učí, naplnit myšlenkovým obsahem a nevidí v naučeném žádný smysl. Proč děláme něco takového? Proč už dávno neposloucháme rady lidí, jako jste vy, co se zabýváte učením, zabýváte se mozkem a vývojovou psychologií a říkáte, že takové uspořádání na školách již není aktuální.
Zde existují dva jednoduché důvody. Jeden je v našem mozku. Pokud člověk sám prošel takovým systémem a zvládl ho, tak si myslí, že tak je to v pořádku. Že to musí vydržet i jeho vlastní děti. Že je dokonce nezbytné takto se učit, protože jen takto je možné se na učení připravit. Jednou jsem to uvedl ve své přednášce a tehdy se jeden člověk v první řadě postavil a řekl: "Ano, ale tak jako vy vidíte školu, tak to nemůže být, já sám jsem se učil na škole, kde jsem byl nucen odměnami a tresty osvojit si znalosti a dnes jsem profesorem. "Zpočátku jsem se nezmohl na slovo. A pak jsem mu řekl: "Kdo ví, čím jste se mohli stát, pokud byste se směli učit s radostí a nadšením."
Nositelem Nobelovy ceny.
Možná.

Velký problém vyvstává z toho, že značně netvořivý vzdělávací systém - počínaje jednotlivými učiteli samozřejmě ne všichni učitelé jsou takoví, školními řediteli, "byrokraty" na ministerstvu školství - že zcela netvořivý vzdělávací systém má děti vychovávat k tvořivosti. Jak se to dá uskutečnit?
Skvělý postřeh. V hlavě se vytvořily struktury, které je těžké změnit. Které se změní pouze tehdy, když lidé vytvoří myšlenku, jak by to bylo možné udělat i jinak a že se to dá i jinak. A za druhé vznikly struktury zprávy školy uvnitř školy, takříkajíc celý ten školský systém ve své organizační formě. A to je také těžké změnit. Existuje nádherná věta: Když chceš vysušit bažinu, nesmíš se ptát žab na dovolení.
Ano.
Možná bude nutné již nežádat: "Milé Ministerstvo školství, změňte školy." Možná bude nezbytné, abychom se sami vydali na cestu. Že se konečně občané rozhýbou a vydají se na cestu a uvedou do chodu transformaci současného školského systému. Ale ne leckde, ale v místě, v obci, ve Společenství. Tam vyrůstají děti, které tam později budou chtít žít, které tam budou vytvářet budoucnost, které jsou potřebné tam. V opačném případě lze každé společenství rozpustit.

Jak by měla taková škola vypadat? Kdyby to zůstalo na naší fantazii, kdybychom měli sami vymyslet, jak by měly takové školy vypadat bez všech těch ztrát vznikajících jitřením, které je možné v současném školském systému všude cítit. Děti, které se nerady učí, které se učí jen na zkoušky, které větu, že je třeba se učit pro život, musí pociťovat jako čistý cynismus. Děti, které musí denně zvládat enormní množství látky v jednotlivých předmětech a nedokážou se na nic pořádně soustředit. Děti, jejichž stav výkonnosti je nepřetržitě přezkušování v různých pracích. Ty děti změnit na děti, které chodí do školy rady, které dokonce litují, že jsou prázdniny. Jak vypadá taková škola? Jaký by byl alternativní model?
Takové školy již existují. To jsou školy, kde si žáci sami vypracují látku, přičemž učitel sám sebe chápe jako "kouče" rozvíjejícího potenciál žáka, který se nepokouší žáky něco naučit, ale vytváří prostor, ve kterém žáci rozvíjejí svůj zájem tak, že si sami látku zpřístupní a osvojí. Tito učitelé jsou schopni ze skupiny vytvořit něco jako výkonně orientovaný tým, skupinu, která chce něco skutečně dokázat. Procesy učení, procesy rozvíjení potenciálu se neprovádějí izolovaně. Jsou to vždy skupinové procesy. Nedokážu svůj potenciál rozvíjet, pokud nemám někoho, s kým bych si mohl své myšlenky vyměňovat. Nerozvinul vědomí sebe sama, pokud nemám někoho, v kom bych se mohl zrcadlit. Nevyvine žádnou představu svobody, pokud s nikým nemluvím o tom, co je svoboda. A také nezískám žádný cit pro své vlastní možnosti, pokud jsem ve skupině s jinými něco nedosáhl společnou prací, něco neobjevil, o něco se nestaral, něco nevytvořil. Jediné, co nám v tom brání, jsou normativy ministerstva školství, které dělají školu takovou, jaká je. Ještě stále existují programy vzdělávání učitelů, které jsou stejné jako v minulém století. Kde existují pozice, které snad už dnes ani nejsou potřeba.
Takže těmito pozicemi máte na mysli, že absolventský praktikant, který chce být učitelem, musí provádět vyučování podle předpisů. Musí předložit přesný plán výuky.
Strašné ...
Tam kde je téměř každá minuta určena a odpovědi žáků jsou napsány v listech, které má praktikant v arších připravené. Na ně upozorňuje a žáci nemusí nic jiného, ​​jen celou svou inteligenci použít k tomu, aby zjistili, co od nich jmenován učitel očekává. Inteligenci člověk přece používá tehdy, když neví, co má dělat. Ale tady děti vědí přesně, co mají dělat: mají zcela cíleně splnit zadání. To nechává jejich potenciál ležet ladem. Mluvili jste o tom, že nejdůležitějším úkolem škol je objevit a podporovat potenciál dětí a ne navést je na nějakou druhou kolej, ale jejich přirozené vlohy v první řadě přivést k rozkvětu. No nepředpokládá to právě, že má Ministerstvo školství vypracovat nejen nové učební osnovy? Ale i jiné prostředí výuky? Nemusí školy vypadat jinak? Nemusí se stát jiní lidé z učitelů, s jinou motivací, aby se mohli skutečně stát takovými "kouči" rozvíjení potenciálu?
Samozřejmě, že to tak musí být. A i to tak bude. Neboť tento školní systém si nemůžeme déle dovolit, je příliš drahý. Co myslíte, co to stojí, když byť jen jediné dítě ve škole ztratí radost z učení, a pak už nemá žádnou chuť pracovat? A později hledá svou spásu v alkoholu? To jsou všechno dodatečné náklady, které jsme dosud vůbec nespočítali. A když si představíte, že to je tak v mnoha třídách, že nejde o jednoho žáka, ale v některých třídách jde o jednu třetinu žáků, ne-li víc. To jsou obrovské potenciály a velmi mnoho peněz, které jsou takto vyhozené ve prospěch systému, který se udržuje jen sám pro sebe. To je neudržitelné.
5-10% dětí každého ročníku, různé podle oblasti, odejde ze školy bez jejího ukončení, většina z nich pak nepobírá sociální podpory Hartz IV. Kdyby byly zavčas vedení k rozvíjení potenciálu, kdyby byly již ve školkách zavčas podporováni, kdyby se jim například vyšlo vstříc, protože na základě migrace neumí dobře mluvit německy a jsou frustrováni namísto toho, aby se s nadšením učili, kdybychom uměli těmto dětem zaručit od počátku právo na šanci, tím, že bychom je našli tam, kde jsou, pak bychom se už později nemuseli starat o spravedlnost rozdělení, jmenovitě později jim jako vyrovnání z příjmu daní platit podporu Hartz IV. Jinými slovy podpora Hartz IV. je vlastně něco jako odškodnění za neposkytnutou rovnost šancí.
Přesně tak. A to si nemůže žádná společnost dovolit. A tyto děti mají přirozené schopnosti, v každém dítěti je ukryt potenciál. Každé dítě je svým způsobem v něčem mimořádně nadané. Pouze náš zvláštní pojem vzdělávání si plete schopnost jakž takž prorazit v tomto vzdělávacím systému s nadáním.
Co máte na mysli, když říkáte, že každé dítě je talentované? To je věta, při které by mnozí řekli, že tvrdit něco takového je jen zbožné přání, nebo cosi esoterické. Ale vy máte na mysli něco speciálního.
Děti přece dokážou mnohem víc, než jen analyticky pochopit ve škole jakési vzorce a pravidla. To, co tu my momentálně považujeme za zvlášť důležité a co tímto talentovým náčrtem chceme doložit, to jsou určité schopnosti. Ty však nejsou to nejdůležitější, co člověk potřebuje, aby si se životem poradil. Některé děti mají velké nadání v oblasti vlastní citlivosti. Své tělo dokáží podivuhodně vnímat. Jsou děti, které dokáží skvěle vycítit, co se v druhém odehrává. Jsou obdařeny jistým druhem soucitu a dokáží se do druhého vžít. Některé děti mají velké ambice a chtějí něco dokázat. Takže každé dítě si přináší na svět něco zcela osobitého. A škola s nimi všemi přece nemusí zacházet stejně. Podobně jako v té dětské knize, kde kachnu, králíka a rybu i jiná zvířata vyučují stejným způsobem. Dokud kachna už neumí plavat a veverka se už neumí šplhat a lézt. Takže my bychom potřebovali školu, která dokáže rozvinout u každého právě jeho nadání a to, co v něm je. /Ano, přesně tak!!/
Naše zastaralá představa o nadaní sahá až tak daleko, že někteří rodiče si myslí, že jejich chytré děti jsou takové bystré nejen proto, že se o ně již skoro starali, ale protože mají právě takové inteligentní geny jako jejich rodiče. Jsou zde mýtické představy, které děsí každého biologa s ohledem na dědičnost inteligence, nebo nadání. Tento koncept nadání nevede k tomu, že by naše školy měly velký podíl mimořádně nadaných žáků a absolventů. Ale vedou k tomu, že černou a bílou různých dětí míchá do šedé. A nakonec neohodnotil dobrou známkou těch, kteří si uchovali velkou schopnost nadšení, originality a své nadání užitečně využívají. Ale oceníme ty, kteří se nejlépe přizpůsobily. !!!

A představte si, co za společnost to bude, kde se všichni přizpůsobí tomu, co je průměr, co systém vyžaduje. Taková společnost se nemůže vyvíjet dál.
To znamená, že to, co my považujeme za podporu a selekci nadání, včetně našeho tříčlenného školského systému, to vše dělá z dětí to, co jsme jako negativní vyčítali socialismu. Dělání stejnými, které nejde vstříc jednotlivým potenciálem. Žijeme v jednom bludu - sebeklamu, vzhledem k naše svobodomyslné podporování dětí.
To je tvrdý argument, ale když to bereme vážně, nerozvíjejí ve škole to, co bychom potřebovali, totiž individualitu, ne to osobité ani to vášnivé, co je v každém člověku a co každý potřebuje, aby se později mohl cítit jednotlivcem. Ale my děláme ze všeho ... aby bylo podobné, jako ovocnář, který vše zarovná na stejnou délku. Na maximální výnos. Ale tady nejde o výnos. Vzdělání není něco, co člověk může měřit v metaforách; kteří jsou pak nakonec nazváni úspěšnými. Nelze nikoho úspěšně vzdělat. Vzdělání je to, co se stane, a to se může přinejlepším podařit. Ještě jsme nepochopili, že vzdělání nelze dělat. Je možné jen vytvořit prostor, uvnitř kterého ...
Ve kterém se někdo sám vzdělává.
Ve kterém se to podaří.

Pozoruhodné je, že to, co říkáte, co velmi moderně formulujete, je jedna prastará myšlenka. Už před 200 lety zformuloval Wilhelm von Humboldt v podstatě velmi podobnou myšlenku o vzdělání. Náš pojem vzdělání je nejsilnější spjat s Humboldtem. A u Humboldta jde o stejnou představu. Že vzdělání nestavíme ve formě stohování znalostí. Děti nejsou žádné fascikly na spisy, žádné sudy, které je třeba naplnit a pak říct: Když je sud plný, je již dostatečně vzdělaný.
Představa je: vzdělání je návod pro samostudium. Centrální krédo Humboldtově reformy vzdělání bylo říci: Děti se mají naučit samy se učit. Teprve když se sám umím učit, dochází k procesu vzdělávání. Toto jsou již velmi staré poznatky. A přesto se nedostalo možnosti oživit tento náčrt vzdělávání. Zůstává jen pěknou ideou. Ale ve školní praxi se to od 19. století až dodnes nenachází.

Je to relativně jednoduché, takoví vzdělanci ve skutečnosti ve 20. i v 19. století nebyli potřební. Každopádně ne mnozí. Několik toho dosáhlo pomocí soukromých učitelů. Tito stačili. Ale v širším měřítku nebyli potřební. V éře strojů byli potřební lidé, kteří dělali to, co jim bylo řečeno. Lidé, kteří jsou použitelní nebo, jak se to dnes říká, umí se dobře uplatnit. Nebo po novoněmeckým "human resources" - lidské zdroje. Lidé, jichž je možné ještě nějak využít. A možná je tato éra již nyní minulostí. Éra využívání zdrojů.

Rád bych s vámi mluvil o této éře. Ale nejprve ještě k druhému důvodu selhání. Jak jste řekli, nikdo nechtěl tuto vzdělanou populaci a zejména ne těch, kteří nebyli vzdělaní podle předpisu, ale podle sebou zvolených pravidel a sebou vytvořených předpisů. A tento vzdělávací systém se v 19. století rozvíjel v Prusy spravovaném státě.
Pomyslete na pojem zvědavost. To je v negativním kontextu používané slovo k označení toho nejkrásnějšího, co si dítě s sebou přináší: radost z objevování.
Tam, kde se uvnitř vyskytuje to odpudivé, negativní označené slovo "náruživost".
Tak málo pasoval i humboldtovský koncept do této společnosti.
A to je druhý bod. Na čem Humboldt zkrachoval? Po porážce Prusů Napoleonem měl Humboldt 14 měsíců času, pak odstoupil z funkce ministra školství. 14 měsíců, aby stát, ve kterém vládli šlechta a církev, přetvořil na občanskou společnost, vytvořit nový chod. Je na zvážení: co je to za stát, kde smí jít do školy každý, ve kterém existuje základní vyučování? I děti rolníků. To byla jedna věc.
Šíleně ambiciózní projekt na tu dobu. Humboldt přece nebyl ve své kariéře žádným politikem. Měl 41 let, když mu překvapivě nabídli tuto reformu. Velmi trpěl tím, že nikdo nebral ministerstvo školství vážně. To je, mimochodem, dodnes stále stejné. Tato německá svébytnost podceňovat toto ministerstvo a dávat mu málo kompetencí ...! Humboldt byl jako ministr vzdělávání podřízený ministru financí. Chtěl přetvořit obyvatelstvo na občanskou společnost. Ale musel přitom apelovat na takové lidí, dřív než se mohla reforma podařit. Protože lidé, se kterými hovořil o této budoucí společnosti, šlechta - to byly školy pro šlechticů nebo jezuitské školy - ta si myslela: co bude vzdělání hodné, když ho bude moci získat každý? To bylo dříve výhradní právo vyvolených.

Ano, a máme také i ten problém, že momentálně vůbec nevíme, co má být cílem vzdělávání našich dětí. Neptáme se na to správně. Ve škole vzděláváme. Tam se osvojují znalosti. Ale vzdělávání je mnohem více. To už věděl i Humboldt. K tomu patří i utváření srdce. K tomu patří to, že člověk má mít dobrý vztah i ke svému vlastnímu tělu. Jinak nelze vytvořit žádný dobrý vztah k někomu jinému.

V 18. století však ještě nebyli tak daleko. Kromě gymnastiky nebylo nic. Celé objasňování bylo ve své tendenci vůči tělu nepřátelské. Chtěli uvolnit rozum a ducha. Občanská společnost byla ve své tělesné morálce velmi ustrašená. A proto byly v podstatě přijaty vždy jen plány na vzdělávání, které v dětech viděly jen hlavy, ale ne těla. Ale že k učení patří i vnímavost pro tělo, že sezení tiše a nehybně není ideálním předpokladem k tomu, abychom udrželi ducha ve stavu bdělosti: tyto věci nebyly vědomostmi 18. století - to víme až dnes. Přesto musí děti stále sedět potichu. A kromě alibisticky sportovního vyučování se ve většině škol tělu nic nenabízí. Zacházíme s dětmi stále jakoby jsme vyučovali mozky, nebo hlavy.


Navazující 2. část > ♪♫♪




 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama