- Dnes pláču pro bolest živého > je možné býti na této Zemi šťasten?

10. dubna 2016 v 15:00 | Lena |  - Živá Voda Lena ©
Ano, je to tak. V mém životě bytostně svobodného Člověka jsou chvíle, kdy vidím bolest jiných. Neexistují žádné hranice mezi hmotou a nehmotným. Jsme Jedním, vše je propojeno, tudíž já zde v nitru naší krásné země České mohu vidět vibrace duší lidí, zvířat, nebo květin celého světa. Radují se, nebo pláčí.

Je zde, na Zemi mnoho radosti, nebo mnoho bolesti? Stačí si vybrat. Když chcete vidět radost, budete ji vidět. Chcete-li vidět bolest, stane se. Nelze však žít v radosti a klamat sám sebe, že bolest neexistuje. Neznamená, že pokud ji Vy v této chvíli nezažíváte, mají to tak všichni.



Bolesti je zde stále mnoho. Trvá dlouhá staletí.

Bolestí pláče Země, když z jejích vnitřností "lidé" násilím vysávají její krev - ropu,
láme její kosti - uhlí a kámen.
Trhá její vlasy - stromy, často i s kořeny.

Bolestí pláčí květiny, které kvůli tomu mají stále méně místa a leckdy nemají kde kvést a rozdávat radost svou vůní.

Bolestí pláčí i zvířata, která kvůli hamižnosti "člověka" mají čím dál méně potravy.

Bolestí pláčí duše žen, které jsou pro tento "moderní" svět pouze obchodním artiklem.
Žena je jako růže. Pokud jsou její okvětní lístky šťavnaté a pevné, jsou opěvovány. Jsou jimi osazovány zahrady, svítí na ně reflektory a svět jim tleská. Muži se klaní jejich vůni a kráse. Ale lístky růží velmi brzy započnou ztrácet svou pevnost a z jejich okrajů se začne vytrácet voda. Jejich původní barva a jas začne blednout. V té chvíli se od nich celý svět obrátí zády. Muži hledají nové, pevné růže, aby se mohli opět klanět jejich vůni. Odkvétající růže jsou za živa vytrhány ze země, kde zahozeny na smetišti čekají na svůj osud. Aby uschly zcela a jejich povadlé okvětní plátky nasytily Zem, která to dokáže ocenit.

Nakonec však pláčí i muži, jelikož něco ztratili a nemohou to nalézt. Tím, že vytrhali růže s povadlými, ale stále živými květy a zahodili je na smetiště, "zabili" jejich duši. obrazně řečeno Tím zároveň ztratili kus sama sebe. Jelikož žena je druhou polovinou mužovy duše. Jelikož tím zabili PRAVDU, která je neměnná: Růže s povadlými okvětními plátky voní stále stejně. Jen to na první pohled není vidět. K takové růži je třeba si nejprve přivonět. Pak se ukáže v celé své kráse. Muž je na to však velmi líný. Líný myslet, líný konat. Nejlépe sleduje krásu růže z pohodlí svého "gauče", zahalen závojem vlastní lži, která mu našeptává do ucha nesmysl, že žena je povinna mít celý svůj život pevné okvětní plátky.

Tisíce žen, tisíce růží. Tisícínásobná bolest. A ta je hodně "slyšet" ... Ano, já ji "slyším".
Jakýkoli pocit do prostoru vysílá vibrační pulsy.

Je tedy možné býti zcela šťasten, když je zde stále tolik bolesti?
Je možné být šťasten, ovšem toto štěstí má vadu na kráse. Zcela šťasten může být jen slepý člověk.

Zcela šťasten je možné být v okamžiku, kdy na této Zemi zmítané bolestí nastane HARMONIE.

Ještě než napíši poslední slova, rozloučím se tóny mé duše, které říkají:
" Buďte mými žáky a já se stanu vašim učitelem. Buďte mými učiteli a já se stanu vašim žákem.
Vaše srdce však nesmí být zavřená. "

Vaše Lena - svobodná bytost s otevřeným srdcem




K následujícímu mi dnes ukázalo cestu mé vedení. Musím konstatovat, že význam i vibrace řečeného jsou v některých částech v souladu s mým Já, je to až neuvěřitelné. Jakobych něco obdobného psala v jednom ze svých minulých životů. Rozum a cit musí jít ruku v ruce.

Křik Anděla oblečeného do lidského šatu.

Komu a proč píši tyto řádky? Snad jen sám sobě. Vždyť za ta léta, co přebývám na svatém místě pouze dvakrát mne poznali, a jenom lidé z Boží vůle a s duší od rozumu osvobozenou. Lidský rozum je kamenem úrazu, spíše celou skálou, která před Duší stojí. Nemůžeš ji obejít, ani přeskočit. A drápat se nahoru, rozdírat si prsty o ostré kamení, padat dolů po kluzkých výstupcích sladkého rozumování a opět vstávat, sbírat duchovní síly a znovu a znovu se pouštět vzhůru. To není každému dáno. Vždyť na upatí je tak krásně, útulně a hřejivě. A rozum pomíjivého těla ti vytvoří iluzi všeho, co si jen budeš přát. Podstatné je, aby sis něco přál. Pozemské lásky, s hřejivým krbem v pozadí, hodně dětiček, pro pokračování rodu, bohatství. Hlavně, aby sis přál. Přál a toužil a všechno ti bude dáno. V této iluzi, nebo zase v jiné, hlavně, abys toužil. Toužil po pozemském.

"Je to tak těžké!" Křičí mnozí. Ne, není. Mnohokrát jsem lidské šaty oblékal. Šel s poutnickou holí po nekonečných cestách, sytil tělo jenom tím, co jsem našel. Byl jsem i králem a mnohá léta vládl nesčetnými národy. A vždy mne šaty tlačily, těsnily a překážely mi žít. To ony se třásly strachy a bolely. A jak u všech hodně toho chtěly, dokud jsem je nezkrotil. To divoké zvíře, z něhož byly všechny šaty utkány, bojí se jen své paní - Duše. Mnozí ale mají větší strach právě z té duše, než z onoho zvířete. Z duše, která jim překáží žít, jako mně překáží tento lidský šat. Pochopit tyto lidi nejsem schopen. Vyměnit celou věčnost za okamžik? V čem je ten smysl? Trpět v náruči kůže, sloužit hadrům, které chátrají den po dni.. A v tom je život? Život je nekonečný. Není tam žádné trápení, duše se netrhá, vždyť duši přeci nelze obnosit. A šaty dům nemají, jen ty kumbálky, kde jsou dočasně uloženy. Skutečný dům má jenou duše! A právě duše tíhne tam, kde je věčnost rodící pocit domova, který člověk celý život hledá.
Rigden Djapo

-

Říká se, že když Andělé pláčou, tak venku prší... "Jaké je u Vás dnes počasí?"






Cesta k poznání > ♪♫♪
Pláč pro bolest Země a lidstva > ♪♫♪
§ Prvotní autorství první části Živá Voda Lena §
soupis o šatu Rigden Djapo




 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama