- Příběh - sám jsi strůjcem svého štěstí

10. listopadu 2014 v 17:28 | Lena |  - Moudré příběhy

Je to zvláštní, ale následující slova sladěná do příběhu v mnoha ohledech "vidí" stejně, jako já. Příběh téměř naprosto vystihuje mé cítění a vnímání světa. Při jeho čtení mne často jímá pocit, jakobych jej psala já sama. A vím, že pravidelní čtenáři to, co nyní v této chvíli píši, chápou. Ostatně, na mých stránkách, v mých článcích stejná slova, myšlenky, jako v následujícím poučném příběhu, naleznete. Jeví se, že tento příběh je opsán z více zdrojů a sestaven do jednoho úseku a upřímně, tak trochu podezřívám osobu, jež jej sestavila, že jedním ze zdrojů jsou mé stránky, jelikož v některých slovních spojeních vnímám mé vlastní vibrace. Každopádně, zvu Vás na procházku tímto příběhem ...


Jednoho dne se u moudrého mistra Mirema objevil utrápený a smutný poutník. Žádal jej o radu, jak má naložit se svým životem. Mistrovi se svěřil, že se mu nic nedaří a cítí se z toho všeho dost mizerně. Mirem naslouchal a v klidu dopil svůj čaj. Po dlouhých minutách, když se poutník trochu uvolnil se v místnosti konečně rozhostil dostatečný klid pro Miremův dotaz "Co ti chybí bratře?"
Poutník vyhrkl: "Všechno mistře! Nic nemám, nic se mi nedaří. Jsem asi prokletý, tak jsem přišel sem do kláštera světla, abyste ze mě to prokletí sejmuli." Mistr se na poutníka laskavě usmál a zavrtěl hlavou. "Ne, nikdo tě neproklel, jediný kdo je tak mocný, aby tě proklel, jsi ty sám. Každý z nás si tvoří svou vlastní realitu." Když mistr uviděl na obličeji muže nechápavý výraz, tak jej vyzval, aby se šli projít do klášterních zahrad, které svým půvabem dávaly duši klid. Usadili se na lavičce pod rozkvetlým stromem a Mirem se zeptal znovu:


"Co ti chybí?"

Hledáš krásu? Tu najdeš všude okolo. Pohleď na sluneční paprsky, jak jemně hladí vše, čeho se dotknou, pohleď na rozkvetlou zahradu plnou vonících květin, zvedni hlavu a vnímej let ptáků na obloze. Hleď na lesknoucí se hladiny jezer, peřeje rozbouřených řek valících se k vysokým vodopádům, rybníky plné ryb. Kochej se pohledem na stáda koní na nekonečných pláních, nebo na chvíli postůj v hlubokém lese a vnímej všechen ten život a krásu. Vůbec přeci nepotřebuješ honosné domy, luxusní šperky, nebo nejmodernější oblečení. Všechna ta krása tu je, odpradávna, jen ji konečně uvidět.

Hledáš lásku? Tu najdeš v sobě. Nevěř tomu, že láska je něco, co nemáš, dokud ji do tebe někdo jiný nevloží. Láska je v tobě, ve mně, všude kolem. Je to stále ta jedna láska a my jí můžeme zakoušet kdykoliv budeme chtít, když přijmeme sebe, když přijmeme Boha v sobě. My jsme Bůh, jsme tvořeni láskou. Tvoje duše, stejně jako moje, je původem z téhož zdroje. Pochop, jsme jedno!

Hledáš jistotu? Zkus na chvíli přijmout, že se věci dějí přesně tak - jak se mají dít a že nikdy nebudeš vystaven takové zkoušce, kterou bys nezvládl. V tom měj jistotu, a také v sobě, ujisti se, že vždy myslíš, říkáš a konáš v souladu se svou duší. Nejen z popudu zareagovat, říci to, co říkáváš vždy, nebo opakovat, co říkají jiní. Jednoduše buď sám sebou bratře, rozumíš? To bude tvá nová jistota. Vždyť když konáš v souladu se sebou samým, pak svých činů nelituješ, udělal jsi to, co jsi považoval za správné.

Nebo hledáš radost a štěstí? Dovol si být šťastný a raduj se z toho krásného pocitu být naživu, dýchat, cítit a vidět všechnu tu krásu kolem. Raduj se z té možnosti, že můžeš někomu pomoci, v někom probudit lásku, nebo třeba jen vidět ranní slunce. Pochop, nešťastným tě nečiní okolnosti ale to, jak je přijímáš.

Chybí ti bohatství? Koupit si všechno to, co chceš? Myslíš, že když si to všechno koupíš, budeš uspokojen? Na jak dlouho? Co pak? Pak přijde strach, abys o to nepřišel a ten tě bude pronásledovat do smrti, nebo do té doby, než o své bohatství přijdeš.

Je možné, že ti chybí dobré jméno a uznání společnosti. Od mala ti říkali, jak je důležité někým být, někam to dotáhnout. Jenže tato společnost, u které hledáš uznání, je přesně ta společnost, která uvěřila tomu, že někdo může být víc, než někdo jiný. Je to jenom hra, hra na to, že třeba já jsem velmistr a ty poutník. Požadavek, abys něčím byl, v sobě nese hořkou pachuť nevědomí, říká ti vlastně, že teď ničím nejsi a máš život strávit honbou za přidělením nějaké falešné identity. Až přijdeš na to, že už chceš být jen sám sebou, tak už tě vůbec nebude zajímat, co si kdokoliv jiný o tobě myslí. Budeš svobodný.

Hledáš bezpečí? Bojíš se zlých lidí, že ti ublíží? Kde jsou ti zlí lidé? V tvé hlavě. Je jen jeden zdroj, zdroj světla a lásky a stejně tak jako z něj každý z nás původně pochází, tak je každý z nás od něj různě vzdálen. Když budeš plně vědomý, budeš i pozorný a vyvaruješ se situacím, kdy by ses setkal s hluboce nevědomým člověkem. Vždy ale měj na paměti, ten člověk není zlý, je nevědomý. Podstatou nikoho z nás není agrese, nebo jiná forma konfliktu. Jsou to rány z minulosti, které si lidé nosí v sobě klidně i celý život a ona agrese, či konflikt je jen jejich obranou, aby zase nezažili tu bolest. Jednoduše nic jiného, než tuto reakci zatím neznají. Můj mistr mi jednou řekl, lidé se dělí na zralé a ještě ne zralé.

Hledáš únik před stresem? Řekni mi bratře, co ten stres vyvolává? Určitá osoba? Událost? Ta věta? Ne, ten stres vyvoláváš ty! To je tvoje práce, tvá mysl se rozhodla na daný podnět zareagovat stresem. Něco se prostě stane a ty se rozhodneš jak to přijmeš. Stejně jako mysl, tak i tělo někdy automaticky reaguje. Lidé krčí rameny, když neznají odpověď, založí ruce, když jsou nejistí, nebo přimhouří oči, když přemýšlejí. Stejně tak mysl reaguje na situace, reaguje tak, jak se naučila, nebo tak, jak to odkoukala u jiných. Je jen na tobě, jestli to přijmeš, když dokážeš odstoupit od své mysli a přestat se s ní ztotožňovat, pak pochopíš, že jediným pánem tvého vnitřního prostoru jsi ty a jen ty rozhoduješ o tom, jak se budeš cítit. Dokud svou mysl neovládneš, nech ji tedy brebentit a reagovat na cokoliv, ale zaujmi od ní odstup. Mysl se bude snažit, aby ses cítil špatně a bude tě stále s někým a něčím srovnávat, bude vyvolávat stres. Pokud pochopíš, že nejsi svou myslí, dokážeš od ní odstoupit do role posluchače a pak je jen na tobě, jestli se ti tohle přestavení líbí nebo ne. Největším nepřítelem člověka je on sám.

Trápí tě nějaký problém a budí tě v noci ze snu? Zkus někdy rozevřít okenice a pohledět do nočního nebe plného milionů hvězd a na nic nemysli, prostě jen vnímej tu nekonečnost a krásu Vesmíru, jehož jsi součástí. Až pak se znovu zamysli nad tím malicherným pozemským problémem.

Poutník: Tvá slova jsou krásná mistře, konečně se cítím lépe. Jen nevím, jak toho dosáhnout. Nejsem tak moudrý a sečtělý jako ty.
Mistr: Pravdu máme každý v sobě od samého narození. Jen ji v sobě zatím mnozí neobjevili a stále žijí ve snu.
Poutník: Proč si ji neuvědomuje každý? Co lidem brání v poznání?
Mistr: Možná jsi právě vyřkl jednu z nejdůležitějších otázek lidstva - aniž by si lidé uvědomili, že si ji mají položit. Odpovědí je naše mysl. Od dětství se učíme v prvé řadě vše posuzovat myslí, až v dospívání téměř ztratíme sami sebe, a tak se snažíme napodobovat jiné lidi v jejich konání, abychom měli nějakou identitu. Naše mysl nás ovládne a my nevíme, kým jsme. Kdykoliv se pak naše duše ozve z té veliké dálky, z hlubin člověka, mysl ji okamžitě překřičí. Jednoduše protože nás stále ovládá. Naučili jsme se to tak.
Poutník: A jak tedy docílit toho, aby to tak nebylo, čím mysl ovládnout? Vždyť to nejde, jak mám sám sebe ovládnout?
Mistr: Ty jsi tvoje mysl? Ta která se stále identifikuje s něčím jiným a mění se?
Poutník: No … to nejsem.
Mistr: Dobře, jsi svoje tělo?
Poutník: No, necítím se být kostí, orgánem, nebo tkání… ale…
Mistr: Čím myslíš?
Poutník: Myslí.
Mistr: Jakou?
Poutník: Mojí myslí.
Mistr: Aha a co je toto?
Poutník: Tělo, moje tělo.
Mistr: Čí?
Poutník:
Mistr: Bratře, ty jsi vědomím. Ty jsi život, bytí, díky kterému tvé tělo žije. To je to, čím musíš ovládnout svou mysl. Je to něco, co se dá pouze cítit, uvědomit si to. Uvědom si sám sebe. Na nic nemysli, jen se soustřeď na svůj dech a pozoruj vše okolo, bez toho, aniž bys to soudil.

Den pomalu přešel v noc a ti dva seděli na lavičce pod starým stromem. Ani jeden z nich na nic nemyslel, oba vnímali své bytí a všechnu tu nádheru okolo a nad nimi jen tiše zářil oceán hvězd.
Ráno vyšlo zlatavé slunce a ozářilo zahradu plnou života. Něco se v ní ale změnilo, už v ní neseděl mistr a poutník, ale dvě krásné bytosti, které věděly, že pochází z jednoho zdroje a jsou si bratry.
Navzájem se objali a poděkovali si. Poutník měl oči plné slz, jak najednou viděl všechnu tu nádheru okolo, svět už vůbec nebyl tím škaredým místem jako předtím. Byl plný života a lásky, stejně jako on.
Vydal se tedy na svou cestu, napsat další kapitolu života. Zbytek svého pozemského života prožil tak, jak mu tenkrát poradil velmistr Mirem: Vždy měj na paměti, že pozitivní přitahuje pozitivní a negativní zase negativní. To co vysíláš, se ti vrací. Dávej lásku a dostaneš ji. Buď šťasten bratře …










Další příspěvky kategorie Příběhy k zamyšlení > ♪♫♪



.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | E-mail | 10. listopadu 2014 v 22:42 | Reagovat

Článek sám je jedna velká Pravda. Pokud porozumíme jeho významu, otevřou se nám neskutečné obzory a my svůj Život prožijeme jiný-překrásný. Uvidíme ho jinýma očima.
Aby se člověk posunul dále postačí pro začátek pochopit význam slov na konci článku. Tato slova vystihují vše podstatné a zbytek už je na každém z nás.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama