- Malý princ - část 3 / .. správně vidíme jen srdcem .. /

21. ledna 2013 v 21:10 | Lena |  - Zajímavé knihy


Pátá planeta byla velmi zvláštní. A ze všech nejmenší. Bylo tu právě tak dost místa, aby se sem vešla pouliční svítilna a lampář. Malý princ si nedovedl vysvětlit, k čemu může být někde na planetě bez domů a bez lidí svítilna a lampář. Přesto si v duchu řekl:
Možná, že ten člověk je zbytečný. A přece je méně zbytečný než král, než domýšlivec, než businessman a než pijan. Jeho práce má aspoň smysl. Když rozsvítí svítilnu, jako by se zrodilo o hvězdu nebo o květinu víc. Když zhasne svítilnu, jako by květina nebo hvězda šla spát. Je to moc hezké zaměstnání. Je to opravdu užitečné, protože je to hezké.

Když přišel na planetu, pozdravil uctivě lampáře:
"Dobrý den. Proč jsi právě zhasl svítilnu?"
"To je příkaz," odpověděl lampář. "Dobrý den."
"Co to znamená příkaz?"
"No, to znamená, že musím zhasnout svítilnu. Dobrý večer."
A zase ji rozsvítil. "Ale proč jsi ji právě rozžal?"
"To je příkaz," odpověděl lampář." "Nerozumím," odvětil malý princ.
"Není čemu rozumět," řekl lampář. "Příkaz je příkaz. Dobrý den."
A zhasl svítilnu.

Potom si otřel čelo červeně kostkovaným kapesníkem.
"Je to hrozné zaměstnání. Kdysi to vyhovovalo. Zhášel jsem ráno a rozžínal večer. Zbývající část dne jsem si mohl odpočinout a zbytek noci spát…"
"A od té doby se příkaz změnil?"
"Příkaz se nezměnil," řekl lampář. "To je právě to strašné! Planeta se rok od roku točila rychleji, a příkaz se nezměnil!"
"No a?" divil se malý princ.
"No a teď se otočí jednou za minutu a já nemám ani vteřinku klidu. Rozsvěcuji a zháším jednou za minutu!"
"To je divné! Dny u tebe trvají minutu!"
"To není vůbec divné," řekl lampář. "Už je tomu měsíc, co spolu hovoříme."
"Měsíc?" "Ano. Třicet minut. Třicet dní! Dobrý večer."
A zase rozsvítil svítilnu.
Malý princ ho pozoroval a zamiloval si toho lampáře, který byl tak věrný příkazu. Vzpomněl si na západy slunce, které kdysi pozoroval tak, že posunoval židli. Chtěl svému příteli pomoci:
"Víš…já znám prostředek, jak si můžeš odpočinout, když budeš chtít."
"Samozřejmě že chci," řekl lampář.
Vždyť člověk může být současně věrný příkazu a přitom trošku pohodlný. Malý princ pokračoval:
"Tvá planeta je tak malá, že ji obejdeš třemi kroky. Stačí, když půjdeš dost pomalu, abys zůstával stále na slunci. Když si budeš chtít odpočinout půjdeš… a den bude trvat tak dlouho, jak budeš chtít."
"To mi moc nepomůže," řekl lampář, "Já totiž rád spím."
"To je smůla," zvolal malý princ. "Je to smůla," řekl lampář. "Dobrý den."
A zhasl svítilnu.
Tímto člověkem by všichni pohrdali, král, domýšlivec, pijan a businessman, řekl si malý princ a šel dál svou cestou. A přece on jediný mi nepřipadá směšný. Snad proto, že se zabývá něčím jiným než sám sebou.
Lítostivě si povzdechl a řekl si ještě:
Je to jediný člověk, s kterým bych se mohl spřátelit. Ale jeho planeta je opravdu moc malá. Není tam místo pro dva…
Malý princ se však neodvažoval přiznat si, že litoval této šťastné planety zvláště pro těch tisíc čtyři sta čtyřicet západů slunce za dvacet čtyři hodiny!

Šestá planeta byla desetkrát větší. Bydlil na ní starý pán a spisovatel obrovské knihy.
"Ale hleďme, badatel!" zvolal, když spatřil malého prince.
Malý princ se posadil na stůl a byl trochu udýchán. Tolik se už nacestoval!
"Odkud přicházíš?" zeptal se ho starý pán.
"Co to je za tlustou knihu?" řekl malý princ. "Co tu děláte?"
"Jsem zeměpisec," odpověděl starý pán.
"Co to je zeměpisec?"
"To je vědec, který ví, kde jsou moře, veletoky, města, hory a pouště."
"Opravdu moc zajímavé," řekl malý princ. "Konečně opravdové zaměstnání!" A rozhlédl se kolem sebe po zeměpiscově planetě. Ještě nikdy neviděl tak vznešenou planetu.
"Vaše planeta je moc hezká. Jsou tu oceány?" "To nemohu vědět," řekl zeměpisec.
"Ach!" (Malý princ byl zklamán) "A hory?"
"To nemohu vědět," odpověděl zeměpisec. "A města a řeky a pouště?"
"To také nemohu vědět," řekl zeměpisec. "Vždyť jste zeměpisec!"
"Ovšem," řekl zeměpisec, "ale nejsem badatel. A nemám žádné badatele. Zeměpisec nikdy nepočítá města, řeky, hory, moře, oceány a pouště. Zeměpisec je příliš důležitý, než aby se mohl toulat… Neopouští svůj psací stůl, ale přijímá návštěvy badatelů. Vyptává se jich a zapisuje jejich vzpomínky. A když se zdají vzpomínky některého z nich zajímavé, dá vyšetřit mravní úroveň badatele."
"Nač to?"
"Protože badatel, který by lhal, způsobil by v zeměpisných knihách hotové katastrofy. A také badatel, který by příliš pil."
"Jak to?" zeptal se malý princ.
"Protože opilci vidí dvojmo. Zeměpisec by pak mohl zaznamenat dvě hory, kde je jen jedna."
"Znám někoho," řekl malý princ, "kdo by byl špatným badatelem."
"To je možné. Když se tedy zdá mravní úroveň badatele dobrá, jeho objev se přezkouší." "Jde se tam někdo podívat?"
"Ne, to je příliš složité. Ale požaduje se od badatele, aby podal důkazy. Objeví-li například nějakou velkou horu, musí odtamtud přinést velké kameny."
Zeměpisec se náhle rozohnil.
"Ale ty přicházíš zdaleka! Ty jsi badatel! Popíšeš mi svou planetu!"
A zeměpisec si rozevřel knihu záznamů a ořezal tužku. Vypravování badatelů se zaznamenávají tužkou. Inkoustem se zapíší, teprve až badatel podá důkazy.
"Tak povídej!" vyzval ho zeměpisec.
"Ó, u mne doma to není moc zajímavé," řekl malý princ, "je to tam docela malinké. Mám tři sopky. Dvě jsou v činnosti a jedna je vyhaslá. Ale člověk nikdy neví."
"Člověk nikdy neví," opakoval zeměpisec.
"Mám také květinu."
"My nezaznamenáváme květiny," řekl zeměpisec. "A proč? To je to nejhezčí!"
"Protože květiny jsou pomíjející." "Co to znamená pomíjející?"
"Zeměpisné knihy jsou nejcennější ze všech knih," řekl zeměpisec. "Nikdy nevyjdou z módy. Stane se velmi zřídka, aby hora změnila místo. Velmi zřídka také vyschne oceán. Píšeme o věcech trvajících věčně."
"Ale vyhaslé sopky se mohou probudit k činnosti," přerušil ho malý princ.
"Co to znamená pomíjející?"
"To je nám jedno, jsou-li sopky vyhaslé nebo činné," řekl zeměpisec.
"Pro nás je důležitá hora. Ta se nemění."
"Ale co to znamená pomíjející?" opakoval malý princ, neboť jakživ nevzdal otázky, když ji jednou dal.
"To znamená něco, čemu hrozí blízký zánik."
"Mé květině hrozí blízký zánik?" "Ovšem."
Má květina je pomíjející, řekl si malý princ, a má jen čtyři trny na obranu proti světu. A já jsem ji nechal doma úplně samotnou!
Tu se v něm poprvé ozvala lítost. Ale znovu si dodal odvahy.
"Co mi radíte, abych navštívil?" zeptal se.
"Planetu Zemi," odpověděl zeměpisec. "Má dobrou pověst…"
Malý princ odešel a myslel na svou květinu.


Sedmá planeta byla tedy Země.
Země není jen tak ledajaká planeta! Jsou na ní asi dvě miliardy dospělých. A mezi nimi je sto jedenáct králů (počítáme-li ovšem i černošské krále), sedm tisíc zeměpisců, devět set tisíc businessmanů, sedm a půl miliónu opilců a tři sta jedenáct miliónů domýšlivců.
Abyste si dovedli představit rozměry Země, řeknu vám, že před vynálezem elektřiny bylo třeba na všech šesti pevninách vydržovat celou armádu čtyř set šedesáti dvou tisíc pěti set jedenácti lampářů.
Na toho, kdo viděl Zemi trochu z dálky, dělalo to ohromný dojem. Pohyby této armády byly řízeny jako operní balet. Nejprve přišli na řadu lampáři na Novém Zélandě a v Austrálii. A ti, když rozžali lampy, šli spát. Po nich nastoupili do toho reje lampáři v Číně a na Sibiři. Potom také oni obratně zmizeli za kulisami. Tu nastoupili lampáři ruští a indičtí. Potom afričtí a evropští. Na to jihoameričtí a pak severoameričtí. A nikdy se nezmýlili v pořadí nástupu na scénu. Bylo to velkolepé.
Pouze lampář jediné svítilny na severním pólu a jeho kolega na jižním pólu vedli lenivý a bezstarostný život: pracovali dvakrát do roka.
Když chce být člověk vtipný, stane se, že si někdy trochu zalže. Nebyl jsem moc poctivý, když jsem vám vyprávěl o tom lampáři. Riskuji, že vyvolám špatnou představu o naší planetě u těch, kdo ji neznají. Lidé zabírají na Zemi velice málo místa. Kdyby ty dvě miliardy obyvatel, kteří zalidňují Zemi, stály trochu stlačeny jako na táboru lidu, vešly by se snadno na náměstí dvacet mil dlouhé a dvacet mil široké. Mohli bychom vtěsnat lidstvo na nejnepatrnější ostrůvek v Tichém oceánu.
Dospělí vám však nebudou věřit. Myslí si, že zabírají mnoho místa. Připadají si důležití jako baobaby. Poraďte jim tedy, aby počítali. Zbožňují číslice, bude se jim to líbit. Ale vy neztrácejte čas takovou ohavnou úlohou. Je to zbytečné. Přece mi důvěřujete.
Když byl tedy malý princ na Zemi, byl velice překvapen, že nikoho nevidí. Už měl strach, že si popletl planetu, když tu nějaký kroužek barvy měsíce se pohnul v písku.
"Dobrou noc," řekl malý princ jen tak nazdařbůh.
"Dobrou noc," odpověděl had.
"Na kterou planetu jsem to spadl?" zeptal se malý princ.
"Na Zemi, do Afriky," odpověděl had. "Ach! … Na Zemi tedy nikdo není?"
"Tady je poušť. A na pouštích nikdo není. Země je veliká," řekl had.
Malý princ si sedl na kámen, pohlédl k obloze a pravil:
"Tak si říkám, jestli hvězdy září proto, aby každý mohl jednoho dne najít tu svou planetu. Je právě nad námi… Ale jak je daleko!" "Je krásná," řekl had. "Proč jsi sem přišel?"
"Mám trampoty s jednou květinou," odpověděl malý princ.
"Tak?" řekl had.
Odmlčeli se.
"Osamělí jsme i mezi lidmi," namítl had.
Malý princ se na něj dlouze zadíval.
"Ty jsi podivné zvíře," řekl mu konečně, "tenké jako prst…"
"Ale jsem mocnější než prst krále," řekl had. Malý princ se usmál:
"No, příliš mocný nejsi… Nemáš ani nožky… Ani cestovat nemůžeš…"
"Mohu tě unést dál než loď," řekl had.
Stočil se okolo kotníku malého prince jako zlatý náramek.
"Koho se dotknu, vrátím ho zemi, ze které vyšel," řekl ještě. "Ale ty jsi čistý a přicházíš z hvězdy…" Malý princ neodpověděl.
"Je mi tě líto, když tě vidím tak slabého na této Zemi ze žuly. Mohu ti jednoho dne pomoci, bude-li se ti příliš stýskat po tvé planetě. Mohu…"
"Ó, já jsem ti dobře rozuměl," řekl malý princ. "Ale proč mluvíš stále v hádankách?"
"Já je všechny rozluštím," odpověděl had.
A umlkli.
Malý princ přešel poušť a setkal se jen s jedinou květinou. Byla to květina s třemi okvětními plátky. Úplně bezvýznamná květina…
"Dobrý den," řekl malý princ. "Dobrý den," řekla květina.
"Kde jsou lidé?" zeptal se zdvořile malý princ.
Květina viděla jednoho dne přejít nějakou karavanu:
"Lidé? Je jich myslím šest nebo sedm. Je tomu již mnoho let, co jsem je spatřila. Kdo ví, kde asi jsou. Vítr jimi povívá. Nemají kořeny a to jim velice vadí."
"Sbohem," řekl malý princ.
"Sbohem," odpověděla květina.
Malý princ vystoupil na vysokou horu. Jediné hory, které kdy poznal, byly tři sopky, a ty mu sahaly po kolena. A vyhaslé sopky používal jako stoličky.
Z hory vysoké jako tato, pomyslil si, uvidím naráz celou planetu a všechny lidi… Ale spatřil jen jehlovité špičky skal.
"Dobrý den," zvolal nazdařbůh.
"Dobrý den… Dobrý den… Dobrý den…," opakovala ozvěna.
"Kdo jste?" řekl malý princ.
"Kdo jste?… Kdo jste?… Kdo jste?" odpovídala ozvěna.
"Buďme přátelé, jsem tak sám," řekl.
"Jsem tak sám… Jsem tak sám… Jsem tak sám…," opakovala ozvěna.
Pomyslil si tedy: To je nějaká divná planeta! Je celá vyprahlá, celá zašpičatělá a slaná. A lidé nemají představivost. Opakují, co se jim řekne…
Doma jsem měl květinu a ta mluvila vždycky první…
Ale když tak malý princ šel dlouho pískem, skalinami a sněhem, stalo se, že objevil konečně cestu. A všechny cesty vedou k lidem.
"Dobrý den," řekl. Byla to zahrada plná růží. "Dobrý den," odpověděli růže.
Malý princ se na ně zadíval. Všechny se podobaly jeho květině.
"Kdo jste?" zeptal se jich užasle.
"Jsme růže," řekly růže. "Ó," řekl malý princ..
A cítil se hrozně nešťastný. Jeho květina mu vypravovala, že je jediná svého druhu ve vesmíru. A tady jich bylo pět tisíc v jediné zahradě, jedna jako druhá!
Strašně by ji mrzelo, řekl si, kdyby to viděla… Moc by kašlala a předstírala by, že umírá, jen aby nebyla směšná. A musel bych dělat, že o ni pečuji, neboť jinak by raději opravdu umřela, jen aby mě taky pokořila…
Potom si ještě řekl: Myslil jsem, že jsem bohatý, že mám jedinečnou květinu, a zatím mám jen obyčejnou růži. Ta růže a mé tři sopky, které mi sahají po kolena a z nichž jedna je možná navždy vyhaslá, nedělají ze mne moc velkého prince… A lehl si do trávy a plakal.

Tu se objevila liška. "Dobrý den," řekla.
"Dobrý den," zdvořile odpověděl malý princ. Obrátil se, ale nic neviděl.
"Jsem tady, pod jabloní…," řekl ten hlas.
"Kdo jsi?" zeptal se malý princ. "Jsi moc hezká…" "Jsem liška," řekla liška.
"Pojď si se mnou hrát," navrhl jí malý princ. "Jsem tak smutný…"
"Nemohu si s tebou hrát," namítla liška. "Nejsem ochočena."
"Ó, promiň," řekl malý princ.
Chvíli přemýšlel a pak dodal: "Co to znamená ochočit?"
"Ty nejsi zdejší," řekla liška, "co tu hledáš?"
"Hledám lidi," odvětil malý princ. "Co znamená ochočit?"
"Lidé," řekla liška, "mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?"
"Ne," řekl malý princ. "Hledám přátele. Co to znamená ochočit?"
"Je to něco, na co se moc zapomíná," odpověděla liška. "Znamená to vytvořit pouta…"
"Vytvořit pouta?"
"Ovšem," řekla liška. "Ty jsi zatím pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě taky nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě…" "Začínám chápat," řekl malý princ. "Znám jednu květinu… myslím, že si mě ochočila…"
"To je možné," dodala liška. "Na Zemi je vidět všelicos…"
"Ó, to není na Zemi," řekl malý princ.
Zdálo se, že to probudilo v lišce zvědavost:
"Na jiné planetě?" "Ano." "Jsou na té planetě lovci?"
"Nejsou." "Ach, to je zajímavé! A slepice?" "Také ne."
"Nic není dokonalé," povzdychla liška.
Ale vrátila se ke svému nápadu:
"Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mne. Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní. Trochu se proto nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte. A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí…"
Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.
"Ochoč si mě, prosím!" řekla.
"Velmi rád," odvětil malý princ, "ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí."
"Známe jen ty věci, které si ochočíme," řekla liška. "Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě!"
"Co mám dělat?" zeptal se malý princ.
"Musíš být hodně trpělivý," odpověděla liška. "Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já si budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž…"
Druhý den přišel malý princ zas.
"Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve stejnou hodinu," řekla liška.
"Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne, již od tří hodin budu šťastná. Čím více čas pokročí, tím budu šťastnější. Ve čtyři hodiny budu už rozechvělá a neklidná; objevím cenu štěstí! Ale budeš-li přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, v kterou hodinu vyzdobit své srdce… Je třeba zachovávat řád."
"Co je to řád?" řekl malý princ.
"To je také něco moc zapomenutého," odpověděla liška, "to, co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé. Moji lovci například zachovávají také řád. Tančí každý čtvrtek s děvčaty z vesnice. Každý čtvrtek je tedy nádherný den! Jdu na procházku až do vinice. Kdyby lovci tančili kdykoliv, všechny dny by se podobaly jeden druhému a neměla bych vůbec prázdniny."
Tak si malý princ ochočil lišku. A tu se přiblížila hodina odchodu.
"Ach, budu plakat…," řekla liška.
"To je tvá vina," řekl malý princ. "Nepřál jsem ti nic zlého, ale tys chtěla, abych si tě ochočil…" "Ovšem," řekla liška.
"Ale budeš plakat!" namítl malý princ.
"Budu plakat," řekla liška. "Tak tím nic nezískáš!"
"Získám, vzpomeň si na tu barvu obilí."
A potom dodala: "Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek - tajemství." Malý princ odběhl podívat se znovu na růže.
"Vy se mé růži vůbec nepodobáte, vy ještě nic nejste," řekl jim. "Nikdo si vás neochočil a vy jste si nikoho neochočily. Jste takové, jako byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě."
A růže byly zaražené.
"Jste krásné, ale jste prázdné," pokračoval. "Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože ji jsem dával pod poklop. Protože ji jsem chránil zástěnou. Protože ji jsem pozabíjel housenky (kromě dvou nebo tří, z kterých budou motýli). Protože ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže."
A vrátil se k lišce. "Sbohem…," řekl.
"Sbohem," řekla liška. "Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné."
"Co je důležité, je očím neviditelné," opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
"A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá."
"A pro ten čas, který jsem své růži věnoval…," řekl malý princ, aby si to zapamatoval.
"Lidé zapomněli na tuto pravdu," řekla liška. "Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži…"
"Jsem zodpovědný za svou růži…," opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.










.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama