- Malý princ > část 2 / ve zpracování této knihy je moudro a pravda /

14. ledna 2013 v 21:00 | Lena |  - Zajímavé knihy


Nemohl už dál mluvit. Propukl náhle v pláč. Nastala noc. Odhodil jsem své nářadí. Nezáleželo mi už na kladivu, svorníku, žízni ani smrti. Na jedné hvězdě, na planetě, na té mé, na Zemi, bylo nutno utěšit malého prince. Vzal jsem ho do náruče. Kolébal jsem ho. Říkal jsem mu: "Květině, kterou máš, nehrozí nebezpečí… Nakreslím tvému beránkovi náhubek. Nakreslím ti pro tvou květinu ohrádku… Udělám…" Nevěděl jsem už pořádně, co říci. Připadal jsem si strašně nešikovný. Nevěděl jsem, jak se mu přiblížit, jak se k němu dostat… Svět slz je tak záhadný.

Květinu malého prince jsem poznal velice brzy lépe. Na jeho planetě rostly úplně prosté květiny, ozdobené jedinou řadou okvětních plátků. Nezabíraly místo a nikoho nerušily. Jednoho rána se vždy objevily v trávě a potom večer uvadaly. Ale tahle květina vyklíčila jeden den ze semene přivátého bůhvíodkud a malý princ bděl velmi pozorně nad tímto výhonkem, který se nepodobal jiným proutkům. Mohl to být nějaký nový druh baobabu. Keřík však náhle přestal růst a začal hnát do květu. Malý princ, který byl při tom, když vyrašil obrovský pupen, dobře tušil, že z něho vypučí něco zázračného, ale květina se ve svém zeleném příbytku krášlila nekonečně dlouho.
Pečlivě si vybírala barvy. Oblékala se pomalu, upravovala si okvětní plátek jeden po druhém. Nechtěla se ukázat celá pomačkaná jako vlčí máky. Chtěla se objevit až teprve v plné kráse. Ó ano, byla to koketka! Její tajemná toaleta trvala mnoho a mnoho dní. Až jednoho rána se ukázala právě při východu slunce. A květina, která se tak pečlivě připravovala, řekla zívajíc:

"Ach, právě jsem se probudila… Promiňte, prosím… Jsem ještě celá rozcuchaná…"

Malý princ nemohl v tu chvíli skrýt svůj obdiv: "Jak jste krásná!"
"Že ano," odpověděla tiše květina. "A přišla jsem na svět zároveň se sluncem…"

Malý princ správně uhodl, že není moc skromná. Ale tolik dojímala! "Myslím, že je čas snídat," dodala po chvilce, "byl byste tak hodný a postaral se o mne…"
A malý princ, celý zmaten, šel pro konev s čerstvou vodou a obsloužil květinu.
Tak ho velice brzy potrápila svou poněkud plachou marnivostí. Například jednoho dne, když mluvila o svých čtyřech trnech, řekla malému princi:
"Jen ať si přijdou tygři se svými drápy!"
"Na mé planetě přece nejsou tygři," namítl malý princ, "a tygři trávu ani nežerou."
"Já nejsem tráva," odpověděla jemně květina. "Ó, promiňte…"
"Já se tygrů vůbec nebojím, ale mám hrůzu z průvanu. Nemáte, prosím, nějakou zástěnu?"
Hrůzu z průvanu…pro rostlinu to není právě šťastné, řekl si malý princ.
S touhle květinou je potíž…
"A večer mě dejte pod poklop. U vás je veliká zima. Je to tu špatně položené. Tam, odkud přicházím…"
Ale zarazila se. Přišla jako semeno. Nemohl z jiných světů nic poznat. Zahanbena, že se nechala chytit při pokusu o tak prostinkou lež, dvakrát nebo třikrát zakašlala, aby malého prince upozornila, že udělal chybu: "A co zástěna?…"
"Chtěl jsem pro ni jít, ale mluvila jste se mnou!"
Tu nuceně zakašlala, aby v něm přece jen probudila výčitky svědomí. A tak malý princ, ačkoliv měl dobrou vůli mít jí rád, brzy o ní zapochyboval. Bral vážně bezvýznamná slova, a byl proto velice nešťasten.
"Neměl jsem ji poslouchat," svěřil mi jednoho dne. "Květiny nesmíme nikdy poslouchat. Musíme se na ně dívat a vdechovat jejich vůni. Moje květina naplňovala vůní celou planetu, ale nedovedl jsem se z toho těšit."

"Historie s drápy, která mě tak dopálila, měla ve mně probudit něhu…"
A ještě mi svěřil:
"Tehdy jsem nedovedl nic pochopit. Měl jsem ji posuzovat podle jednání, ne podle slov. Obklopovala mě vůní a jasem. Neměl jsem, myslím, nikdy utéci. Měl jsem pod jejími chabými listmi vytušit něžnost. Květiny si tak odporují! Ale byl jsem příliš mladý, abych ji dovedl mít rád."

Aby mohl planetu opustit, využil, myslím, tahu divokých ptáků. Ráno před odchodem dal planetu do pořádku. Pečlivě vymetl nevyhaslé sopky. Dvě byly v činnosti. A bylo to ohromně pohodlné, když bylo zapotřebí ráno ohřát snídani. Měl také jednu vyhaslou sopku. Ale vždycky říkával: "Člověk nikdy neví!", a tak vymetl i tu vyhaslou. Jsou-li sopky dobře vymeteny, hoří mírně a pravidelně, nevybuchují. Sopečné výbuchy jsou jako oheň v krbu. Na naší Zemi jsme ovšem příliš malí, abychom si mohli vymetat sopky. Proto nám způsobují spoustu nepříjemností.
Malý princ vytrhl trochu smutně také poslední výhonky baobabů. Myslel, že se už snad nikdy nevrátí. Ale všechny tyto obvyklé práce se mu zdály toho rána nesmírně milé. A když květinu naposledy zalil a chystal se ji zakrýt poklopem, zjistil, že je mu do pláče.
"Sbohem," řekl květině. Květina však neodpověděla. "Sbohem," opakoval.
Květina zakašlala. Ale ne proto, že byla nachlazená.
"Byla jsem hloupá," řekla konečně. "Odpusť mi to. Snaž se být šťasten."
Byl překvapen, že mu nic nevyčítá. Stál tu ve velkých rozpacích, s poklopem v ruce. Nechápal tu klidnou mírnost. "No ano, mám tě ráda," řekla květina. "Tys o tom nic nevěděl. A byla to má chyba. To nevadí. Ale tos byl zrovna tak hloupý jako já. Hleď, abys byl šťasten… Nech ten poklop, já už ho nechci."
"Ale vítr…"
"Nejsem tak nachlazená… Čerstvý noční vítr mi udělá dobře. Jsem přece květina."
"Ale zvířata…"
"Musím přece snést dvě nebo tři housenky, když chci poznat motýly. Je prý to tak krásné. Kdo by mě jinak navštěvoval? Ty budeš daleko. Velkých zvířat se vůbec nebojím. Mám drápy."
A naivně ukázala čtyři trny. Potom dodala:
"Neotálej tolik, rozčiluje mě to. Rozhodl ses odejít, tak jdi!"
Nechtěla totiž, aby ji viděl plakat. Byla to nesmírně pyšná květina…
Žil v oblasti asteroidů 325, 326, 327, 329 a 330. Nejdříve se tedy vypravil na ně, aby tam hledal nějaké zaměstnání a poučení.
Na prvním bydlel král. Oblečen v purpur a hermelín, seděl na velmi prostém, a přece majestátném trůně.
"A hleďme, poddaný," zvolal král, když uviděl malého prince.
A malý princ se ptal sám sebe: Jak mě může znát, když mě ještě nikdy neviděl?
Nevěděl, že králové vidí svět velice zjednodušen. Všichni lidé jsou pro ně poddaní.
"Pojď blíž, ať tě lépe vidím," řekl mu král a byl moc pyšný, že konečně někomu kraluje.
Malý princ se díval, kam si sednout, ale planeta byla celá zaplněna nádherným hermelínovým pláštěm. Zůstal tedy stát, a protože byl unaven, zívl.
"Zívat v přítomnosti krále se nesluší," řekl mu mocnář. Zakazuji ti to.
"Nemohu se udržet," odpověděl malý princ celý zmatený. "Byl jsem dlouho na cestě a nespal jsem…"
"Nařizuji ti tedy, abys zíval," řekl král. "Již celá léta jsem neviděl nikoho zívat. Je to pro mne něco nového. Tak jen zívej dál. Nařizuji ti to." "Teď se bojím…, už nemohu…," odpověděl malý princ a po uši se začervenal.
"Hm, hm," odpověděl král. "Tak… tak ti nařizuji chvílemi zívat a chvílemi…" Trochu brebtal a zdál se pohněván.
Králi šlo o to, aby se uznávala jeho autorita. Nestrpěl neposlušnost. Byl to absolutistický mocnář. Ale byl také velký dobrák, a proto dával rozkazy rozumné.
"Kdybych nařídil," říkával, "kdybych nařídil generálovi, aby se proměnil v mořského ptáka, a on neuposlechl, nebyla by to vina generálova, ale moje."
"Mohu se posadit?" zeptal se nesměle malý princ.
"Nařizuji ti, aby ses posadil," odpověděl král a přitáhl si majestátně cíp svého hermelínového pláště.
Malý princ žasl. Planeta byla maličká. Nad čímpak mohl král vládnout?
"Vaše Veličenstvo," pravil, "prosím o prominutí, že se vás ptám…"
"Nařizuji ti, aby ses mě ptal," řekl honem král.
"Vaše Veličenstvo, čemu vládnete?" "Všemu," odpověděl král velmi prostě.
"Všemu?" Král rozvážně ukázal na svou planetu, na ostatní planety a na hvězdy.
"Tomu všemu?" "Ano, tomu všemu," odpověděl král.
Byl to totiž vladař nejen absolutistický, ale i vševládnoucí.
"A hvězdy vás poslouchají?"
"Ovšem," řekl mu král. "Uposlechnou ihned. Nesnesu nekázeň."
Taková moc malého prince oslnila. Kdyby on ji měl, viděl by ne čtyřiačtyřicet, ale dvaasedmdesát, nebo dokonce sto či dvě stě západů slunce v týž den, aniž by musel posunout židli! A poněvadž mu bylo trochu smutno při pomyšlení na jeho malou, opuštěnou planetu, dodal si odvahy a požádal krále o jednu laskavost:
"Chtěl bych vidět západ slunce… Udělejte mi tu radost… Nařiďte slunci, aby zapadalo…"
"Kdybych nařídil generálovi, aby létal od květiny ke květině, jako létá motýl, nebo aby psal tragédii, nebo aby se proměnil v mořského ptáka, a generál by rozkaz neprovedl, čí by to byla chyba?"
"Vaše," odpověděl pevně malý princ.
"Správně. Je třeba žádat od každého to, co může dát," odvětil král. "Autorita záleží především na rozumu. Poručíš-li svému lidu, aby šel a vrhl se do moře, vzbouří se. Mám právo vyžadovat poslušnost, protože mé rozkazy jsou rozumné."
"A co ten můj západ slunce?" připomněl mu malý princ, který nikdy nezapomínal na otázku, když ji jednou dal.
"Budeš mít svůj západ slunce. Vyžádám si ho. Ale poněvadž umím vládnout, počkám, až k tomu budou příznivé podmínky."
"A kdy to bude?" otázal se malý princ.
"Hm, hm!" odpověděl král a podíval se nejprve do tlustého kalendáře.
"Hm, hm, bude to… bude to dnes večer asi ve tři čtvrti na sedm. A uvidíš, jak jsou mé rozkazy přesně plněny." Malý princ zívl.
Litoval, že přišel o západ slunce. A také se již trochu nudil.
"Nemám tady už co dělat," řekl králi. "Zase půjdu!"
"Neodcházej," zvolal král. Byl přece tak hrdý, že má poddaného. "Neodcházej, jmenuji tě ministrem!"
"A čeho?" "Ministrem… ministrem spravedlnosti!"
"Ale vždyť není koho soudit!"
"To se neví," podotkl král. "Ještě jsem nevykonal objížďku po svém království. Jsem už hodně starý, nemám místo pro kočár a chůze mě unavuje."
"Ó! Ale já jsem už všechno viděl," řekl malý princ a nahnul se, aby se ještě jednou podíval na druhou stranu planety. "Tam na druhé straně také nikdo není…"
"Budeš tedy soudit sám sebe," odpověděl král. "To je to nejtěžší. Je to mnohem nesnadnější soudit sám sebe než někoho jiného. Jestliže se ti podaří sám sebe dobře soudit, bude to znamenat, že jsi opravdu mudrc."
"Jenže soudit sebe mohu kdekoliv. Na to nemusím bydlet tady."
"Hm, hm!" odvětil král. "Myslím, ze na mé planetě je někde stará krysa. Slyším ji vždy v noci. Můžeš soudit tu starou krysu. Občas ji odsoudíš na smrt. Tak bude její život záviset na tvé spravedlnosti. Ale udělíš jí vždy milost, abys ji ušetřil. Je tu jenom jedna."
"Já nemám rád, když se odsuzuje na smrt," odpověděl malý princ, "a opravdu myslím, že odejdu."
"Ne," řekl král.
Ale malý princ dokončil přípravy a nechtěl už starého vladaře trápit: "Kdyby si Vaše Výsost přála, aby se jí přesně uposlechlo, mohl by mi dát rozumný rozkaz. Mohl by mi například nařídit, abych se vzdálil, dříve než uplyne minuta. Zdá se mi, že podmínky jsou příznivé…"
Poněvadž král neodpovídal, malý princ nejprve zaváhal, potom si vzdychl a vydal se na cestu.
"Jmenuji tě svým vyslancem," volal za ním spěšně král. Tvářil se velice pánovitě.
Dospělí jsou hrozně zvláštní, pomyslel si cestou malý princ.

Na druhé planetě bydlil domýšlivec.
"Á, hleďme, přichází mě navštívit nějaký obdivovatel!" zvolal z dálky domýšlivec, jakmile malého prince spatřil. Domýšlivci vidí totiž ve všech lidech obdivovatele.
"Dobrý den," řekl malý princ. "Vy máte divný klobouk."
"To proto, abych mohl zdravit," odpověděl domýšlivec. "Abych mohl zdravit, když mě jásotem vítají. Bohužel tudy nikdo nejde."
"Tak?" odvětil malý princ, protože nepochopil.
"Zatleskej," poradil mu tedy domýšlivec.
Malý princ zatleskal. Domýšlivec pozvedl klobouk a skromně pozdravil. To je zábavnější než návštěva u krále, řekl si v duchu malý princ. A začal znovu tleskat.
Domýšlivec znovu zdravil a smekal.
Ale když to tak dělal malý princ pět minut, unavil se jednotvárností hry. "A co se musí dělat, aby klobouk spadl?" zeptal se.
Domýšlivec ho však neslyšel. Domýšlivci slyší pouze chválu.
"Skutečně se mi hodně obdivuješ?" zeptal se malého prince.
"Co to znamená obdivovat se?"
"Obdivovat se znamená uznat, že jsem člověkem nejkrásnějším, nejlépe oblečeným, nejbohatším a nejinteligentnějším na planetě."
"Ale vždyť jsi na planetě sám!"
"Udělej mi tu radost, a přesto se mi obdivuj!"
"Obdivuji se ti," řekl malý princ a pokrčil trochu rameny. "Ale jak tě to může zajímat?"
A malý princ zmizel.
Dospělí jsou rozhodně strašně zvláštní, řekl si jen v duchu cestou.

Na další planetě bydlil pijan. Návštěva u něho byla velice krátká, ale malého prince hodně rozesmutnila.
"Co tady děláš?" řekl pijanovi, který seděl mlčky před řadou prázdných a řadou plných lahví.
"Piji," odpověděl pochmurně pijan. "A proč piješ?" zeptal se malý princ.
"Abych zapomněl," řekl pijan.
"Nač abys zapomněl?" vyzvídal malý princ a užuž ho začínal litovat.
"Abych zapomněl, že se stydím," přiznal se pijan a sklonil hlavu.
"A zač se stydíš?" vyptával se dále malý princ, protože by mu byl rád pomohl.
"Stydím se, že piji!" dodal pijan a nadobro se odmlčel.
A malý princ zmaten odešel.
Dospělí jsou rozhodně moc a moc zvláštní, říkal si v duchu cestou.

Na čtvrté planetě bydlil businessman. Tento člověk byl tak zaměstnán, že při příchodu malého prince nezvedl ani hlavu.
"Dobrý den," pozdravil ho malý princ. "Vyhasla vám cigareta."
"Tři a dvě je pět. Pět a sedm je dvanáct. Dvanáct a tři patnáct. Dobrý den. Patnáct a sedm dvacet dva. Dvacet dva a šest dvacet osm. Nemám čas ji znovu zapálit. Dvacet šest a pět třicet jedna. Uf! Dělá to tedy pět set jeden milión šest set dvacet dva tisíce sedm set třicet jedna."
"Pět set miliónů čeho?"
"Cože? Ty jsi tu ještě? Pět set miliónů… už nevím čeho… Mám tolik práce! Já jsem vážný člověk, nebavím se hloupostmi! Dvě a pět je sedm…"
"Čeho pět set miliónů?" opakoval malý princ, protože se nikdy v životě nevzdal otázky, kterou jednou dal.
Businessman zvedl hlavu:
"Za celých čtyřiapadesát let, co bydlím na této planetě, jsem byl vyrušen jen třikrát. Poprvé před dvaadvaceti lety chroustem, který spadl bůhví odkud. Hrozně hučel a já jsem se čtyřikrát spletl v sečítání. Podruhé to bylo před jedenácti lety, měl jsem tehdy revmatický záchvat. Chybí mi pohyb. Nemám čas se jen tak potloukat. Jsem přece vážný člověk. A po třetí… zrovna teď. Říkal jsem tedy pět set miliónů…"
"Miliónů čeho?"
Businessman pochopil, že nemá žádnou naději na klid:
"Miliónů věciček, které vidíme někdy na obloze."
"Much?" "Ale ne, věciček, které se třpytí." "Včel?"
"Ale ne. Zlatých věciček, o kterých sní lenoši. Jenomže já jsem vážný člověk! Já nemám čas na snění." "Ach ták, hvězd?" "Ano, ano, hvězd."
"A co děláš s pěti sty milióny hvězd?"
"Pět set jeden milión šest set dvacet dva tisíce sedm set třicet jedna. Já jsem vážný člověk, já jsem přesný." "A co s těmi hvězdami děláš?"
"Co s nimi dělám?" "Ano." "Nic. Patří mi." "Tobě patří hvězdy?" "Ano."
"Ale viděl jsem už krále, který…"
"Králové nejsou majiteli. Králové vládnou. A v tom je velký rozdíl."
"A co ti to pomůže, že máš hvězdy?" "Jsem pak bohatý."
"A co ti to pomůže, že jsi bohatý?"
"Mohu si nakoupit jiné hvězdy, pokud někdo nějaké objeví."
Tenhle člověk rozumuje trochu jako ten můj opilec, řekl si v duchu malý princ.
Přesto se ptal dál: "Jak nám mohou patřit hvězdy?"
"A komu patří?" odsekl mrzutě businessman. "To nevím. Nikomu."
"Tak tedy patří mně, neboť já jsem na ně myslel první." "A to stačí?"
"Ovšem. Když najdeš diamant, který nikomu nepatří, je tvůj. Když najdeš ostrov, který nikomu nepatří, je tvůj. A mně patří hvězdy, protože nikdy nikoho přede mnou nenapadlo, že by mu mohly patřit."
"To je pravda," řekl malý princ. "A co s nimi děláš?"
"Spravuji je. Počítám a přepočítávám je," vysvětloval businessman.
"Není to zrovna snadné. Ale já jsem vážný člověk!"
Malému princi to ještě nestačilo.
"Patří-li mi hedvábný šátek, mohu si ho dát na krk a odnést si ho. Patří-li mi květina, mohu ji utrhnout a odnést. Ale ty nemůžeš utrhnout hvězdy."
"Ne, ovšem mohu je dát do banky."
"Co to znamená?" "To znamená, že napíšu na papírek počet svých hvězd. A potom zamknu ten papír do zásuvky."
"A nic víc?" "To stačí!"
To je zábavné, pomyslil si malý princ. Je to dost poetické, ale ne moc seriózní.
Malý princ měl o vážných věcech představy hodně odlišné od představ, jaké mají dospělí.
"Já mám květinu," řekl tiše, "a každý den ji zalévám. Mám tři sopky a ty vymetám každý týden. Vymetám totiž i tu vyhaslou. Člověk nikdy neví. Pro mé sopky i pro mou květinu je užitečné, že mi patří. Ale ty nejsi hvězdám užitečný…"
Businessman otevřel ústa překvapením, nevěděl však, co odpovědět.
A malý princ zmizel.
Dospělí jsou rozhodně podivní, řekl si jen v duchu cestou.










.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama